Povídka do soutěže - Kingdom Come: Deliverance

Povídka do soutěže - Kingdom Come: Deliverance

tučnou kurzívou byla dána předloha a kostra středověké povídky 

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí. 

Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která se z žádnou jinou jen tak nesplete. Ne, to není on. Utekl přece, proč by se sem vracel? Svištěly myšlenky v Jindřichově mysli jako jiskřičky vyšlehnuté brouskem od ocel. To je žízní, pomyslel si a konečně okusil napěněnou rozkoš, na kterou byl hospodský hrdý stejně jako na do krásy vyrostlou dceru. Avšak svlažení hrdla typickou osvěžující hořkostí neuhasilo žhnoucí odraz očí oné tváře. Nedaly se splést s žádnými jinými , jaké Jindřich znal. Jedno oko modré jako odraz bezmračné oblohy na vodě a druhé zelené jako posečené seno. Jindřichův nezdárný bratr Jan, s nímž sdílel pravděpodobně jenom matku, seděl v otrhaném rouchu s nepracně záplatovanými děrami, s kapucí na hlavě a srkal kouřící polévku. Tedy byla to spíš jen horká solená voda a v ní rozmočený starý chléb. Jan se vydal na špatnou cestu, stal se z něj štvanec mimo zákon. Doufal že ho už nikdy neuvidí. A přece ani ne po roce-

„Pánbůh vám zaplať!“ Vyhrkl ze sebe Jan a v blesku sebral svůj smradlavý vak a dřevěnou hůl.
            „ Zaplať.“ Opakoval po něm netrpělivým hlasem Šenkýř a narovnal se jako medvěd. „Ale kdy?Pánbůh bude platit hned, a protože jste jeho… ehm tentononc… slouha tak to zaplatíte vy!“

„Já jsem ale sluha Boží!“ Zdůraznil spojitost posledních dvou slov jako by to mohlo při jeho vzezření pomoci.

„Přece i takový mnich musí platit!“ Domáhal se svých mincí hospodský.

„Já jsem z žebravého řádu medikamenů. Jsem na pouti do… Svaté země! Teď už mě nech nepokoji a Pán s tebou.“ Jan si přehodil vak přes rameno a užuž chtěl vyrazit ven, když v tom došla šenkýřovi trpělivost s pochybným hostem.

„Ty holomku jedna drzá! Že tě bacím pohrabáčem přes nos.  Nezaplatí a ještě-„

„Já to za otce milerád zaplatím.“ Vměstnal se do potyčky Jindřich. „ Nebude-li vám to vadit, otče?“

„Bratr, bratr Jeroným.“ Odpověděl Jan, překvapen setkáním se svým starším nevlastním bratrem, s hranou důstojností v hlase.

„Ach tak, bratr.“ Usmál se Jindřich. „Dobrý muži zde je má a „bratrova“ útrata. Buďte zdráv.“ Chňapl Jana za rukáv a táhl ho ven z šenku. Paži mu zkroutil tak aby se nemohl vzpírat a nezbývalo mu nic jiného než dodržovat směr kroku určený jeho dopáleným starším bratrem.

Ve městě Ratají bylo živo. Na trh přijeli kupci s drahými látkami a exotickým kořením. Ženské se rvaly o co nejlepší plátna pro sebe a o ty méně kvalitní pro své dcerunky. Pár místních akrobatů bavilo prostý lid, což náramně ulehčovalo práci kapsářům a zlodějíčkům. Vůně trhu jsou různorodé, ale všechny do jedné patří k sobě. Seno, zázvor, rybina, česnek a samozřejmě místy zvratky, krev a trus. Symfonie zvuků trhu tvoří křik, smích, umělecké kusy mladých minesengrů a údery kladiva do kovadliny a do podkovy a zase do kovadliny a do podkovy jako přesný metronom let Páně. Jindřich vedl svého žebráka do jedné zadní uličky u radnice.

„Jindřichu, všechno ti vysvětlím.“ Když už se chtěl nadechnout, aby mohl pokračovat, jako beraním trknutím Jindřich Jana přimáčknul ke zdi.

Po nárazu spadla Janovi kápě z hlavy a dala tak vyniknout vyholenému temenu. Jindřich byl ovšem dost nahněvaný na to aby se začal nad touto absurdní podívanou smát.

„Co chceš vysvětlovat? Jednou jsi lapka a tím také zůstaneš! Bereš nevinným životy a kradeš jejich poctivě nabyté statky! A ta tvoje maškara na tom nic nezmění a ani ti dlouho nepomůže při schováváním se před strážnými!“

„Maškara? Jsem ctihodný Jeroným, žebravý mnich z řádu medikamenů!“

„Mendikantů.“

„Přesně! A mám v tomhle městě nevyřízené účty s pár pacholky a také musím něco při žebrání nakrást, abych mohl začít nový život.“

Jindřich Jana pustil a popošel od něj tak aby se sám mohl opřít o chladné kameny zdi. Hluboký nádech.

„Pro lásku naší matky tě tentokrát nepředám strážným ale ať se už tě nikdy nevidím.“ Nahnul se k jeho červenajícímu-se obličeji a dodal tišeji: „Když jsem tě poznal já, pozná tě hodně lidí a ne všichni budou z tvé rodiny. Máš Kainovo znamení, rozumíš? A tím nemyslím jenom tvoje oči.“

„Ano zatímco tys byl vždy příkladným synem. Hotový Ábel. Rytířská vlezdoprdelka z hradiště.“

Než stačil dodat další výmluvné narážky, uštědřil mu Jindřich ránu pod pravé spodní žebro. Jan se bolestí svinul na stranu, avšak nezahálel a bližším ramenem přirazil Jindřicha ke zdi. Jindřich nebyl připraven na tak brzkou odpověď a při nárazu se udeřil o zeď do týlu. Jan popadl svůj kožený vak a jeho vahou podrazil svému bratrovi nohy. Jindřich dopadl obličejem přímo do blátivé louže, která zůstala skryta parnému dni ve stínu uličky. Pak následovala tupá rána do spánku, pomalu blížící se tma a zvuk plivnutí slin, jež dopadly do Jindřichových kučeravých vlasů.

Slunce již započalo svůj každodenní úkon západu, když se Jindřich probudil. Posadil se a dotýkajíce se boulovité hlavy zaklel. Pak se zhrozil pomyšlení na –

„Jane, ty jeden záprtku, že ty si-“ Ale ano, bylo tomu tak. Příslušný glejt pro vstup do hradu byl pryč i s pergamenem, který měl předat purkmistrovi.

Rychle si to namířil k hradu ale marně. Stráž ho dovnitř bez glejtu nevpustila a ještě mu uštědřila pár kopanců do zadnice. Naštěstí mu Jan nesebral i měšec s mincemi a rozhodl se otupit bolest hlavy pár korbely piva. Rozhodl se vyhledat nocleh a ráno vyrazit s nepořízenou zpátky do Talmberku. A pak ho to trklo. Jestliže to byl Jan, kdo předal dopis, dostane také k vyřízení odpověď od Pána z Pirkštejna. S kápí na hlavě trpělivě čekal, až Jan vyrazí z hradní brány s odpovědí, aby mu ji mohl sebrat. Pravděpodobně vyjde, až ho za odměnu za doručení dopisu nasytí a ubytují ho v podhradí. Jan však vyšel ven dřív, než Jindřich čekal a v doprovodu dvou strážných a kata, který s sebou nesl své různorodé nástroje a za pasem měl svůj ohromný meč. Za nimi šel purkmistr s vyhláškou. Došel k vyvýšenému popravišti.

„Údajný žebravý mnich Jeroným je obviněn z těchto zločinů: neuctivost vůči Pánu z Pirkštejna a jeho rádců. Pravděpodobné zabití a okradení skutečného posla Pána z Talmberka o poselství a glejt a také vydávání se za něj. Rozsudkem za takový zločin je stětí. Trest bude vykonán, až slunce zapadne.“ Kat tasil svůj nástroj smrti a čepel se zaleskla v zapadajícím slunci. Trpělivě si opřel meč mincí o bok a vyčkával. Jan řval a klel se slzami v očích. Jindřich přiběhnul za purkrabím a uctivě mu vysvětlil všechno: Tedy alespoň tak aby to uvěřitelně vyznělo, že se Jindřich včera v hospodě zřídil, poprosil svého dávného přítele Jeronýma o předání dopisu ačkoliv nemohl tušit, že Jeroným se zachová tak jak zachoval a prosil o odpuštění a shovívavost.

„Když je tomu tak,“Pravil zmatený purkrabí: „ Myslím, že hlavy bude sekat netřeba.“  Jindřich si oddechl, popravčí si však jen s nechutí frknul. Purkrabí však pokračoval dále.

 „Místo toho bude čekat Jeronýma jen trest za neuctivost, vyřízněte mu jazyk! A co se týče tebe Jindřichu, doručíš svému pánu dvě poselství. To druhé bude důrazně doporučovat, aby tě nechal zmrskat za tvou nezodpovědnost.“

Z Jana se nakonec doopravdy stal žebravý mnich ale v Ratají nezůstal, odešel do kláštera v dalekých horách a prý nalezl pokání. Jindřich se vracel se špatným pocitem. Tak dlouho se snažil Pánu z Talmberka zavděčit, aby mu svěřil důležitý úkol a on při první příležitosti ukázat co v něm je, málem selhal. Nedá se nic dělat. Bude to muset zkoušet u svého pána dál.