Přeskočit na hlavní obsah

Teorie a praxe oligarchického kolektivizmu.


TEORIE A PRAXE OLIGARCHICKÉHO KOLEKTIVISMU 
Emanuel Goldstein



Kapitola I. 
Nevědomost je síla



Kapitola I. 


 Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Dělili se ještě dál, byli nazýváni různými jmény a jejich poměrný počet, jakož i postoj jedněch k druhým se měnily v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila. Dokonce i po obrovských převratech a po zdánlivě neodvolatelných změnách se vždy znovu prosadil stejný model, tak jako se gyroskop vždy vrátí do rovnováhy, poté co se vychýlil daleko na jednu nebo druhou stranu.

 Cíle těchto tří skupin jsou naprosto neslučitelné. Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl – je totiž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkroušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život – je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého cíle. Bylo by přehnané tvrdit, že v celých dějinách nedosáhli žádného materiálního pokroku. Dokonce i dnes, v období úpadku, žije průměrný člověk lépe než před staletími. Ale žádný růst bohatství, zjemnění mravů, reforma nebo revoluce nepřiblížily ani o milimetr lidskou rovnost. Z hlediska Těch dole žádná historická změna nikdy neznamenala o mnoho víc než změnu jména jejich pánů.
 Koncem devatenáctého století začal být opakovaný výskyt tohoto modelu zřejmý mnohým pozorovatelům. Tehdy vznikly školy myslitelů, kteří interpretovali dějiny jako cyklický proces a snažili se dokázat, že nerovnost je nezměnitelný zákon lidského života. Tato doktrína měla samozřejmě vždy své příznivce, ale nyní nastala významná změna ve způsobu, jakým se překládá. V minulosti byla potřeba hiearchického uspořádání společnosti výhradně doktrínou Těch nahoře. Hlásali ji králové a aristokrati, kněží, právníci a jim podobní, kteří se na ní přiživovali a obvykle ji zmírňovali sliby, že vše bude vyhrazeno v imaginárním záhrobním světě. Pokud Ti uprostřed bojovali o moc, vždy využívali pojmů jako svoboda, spravedlnost a bratrství. Nyní však koncept lidského bratrství začali napadat lidé, kteří ještě nebyli ve vládnoucích pozicích, ale pouze doufali, že zanedlouho budou. V minulosti vedli Ti uprostřed revoluce pod praporem rovnosti, a nastolili novou tyranii, jakmile byla stará svržena. Nové skupiny Středu však vyhlásili svou tyranii předem. Socialismus, teorie, která se objevila v první polovině devatenáctého století a byla posledním článkem řetězu myšlenek, které sahají až ke starověkým vzpourám otroků, byla stále ještě hluboce nakažená utopismem minulých věků. Ale v každé variantě socialismu, která se objevila po roce 1900, se stále otevřeněji vytrácel cíl nastolení svobody a rovnosti. Nová hnutí, která se objevila v polovině století, Angsoc v Oceánii, Neobolševismus v Eurasii, Uctívání smrti, jak se to obvykle nazývá, v Eastasii, si vědomě kladla za cíl navěky zachovat nesvobodu a nerovnost. Nová hnutí vyrostla samozřejmě ze starých hnutí, usilovala podržet si jejich jména a přiživit se na jejich ideologii. Jejich skutečným cílem však bylo zastavit pokrok a zmrazit dějiny ve vhodném bodě. Měl nastat známý výkyv kyvadla, a pak se kyvadlo mělo zastavit. Jako obvykle, Ti nahoře měli být vyhnáni těmi uprostřed, kteří by se potom stali Těmi nahoře, ale tentokrát si podle promyšlené strategie Ti nahoře mají udržet své postavení navždycky.
 Nové doktríny vznikly částečně v důsledku nahromadění historických poznatků a vzrůstu historického vědomí, které před devatenáctým stoletím skoro neexistovalo. Cyklický pohyb historie byl srozumitelný, anebo se takový aspoň zdál, a jestliže byl srozumitelný, byl i změnitelný. Ale zásadním vnitřním důvodem bylo, že už začátkem dvacátého století se lidská rovnost stala technicky možnou. Stále ještě bylo sice pravda, že si lidé nejsou rovni vrozenými schopnostmi a že funkce musí být specializovány takovým způsobem, že některým jednotlivcům se dá přednost před jinými, ale neexistovala už skutečná potřeba rozlišovat se podle tříd nebo podle bohatství. V dřívějších dobách byly třídní rozdíly nejen nevyhnutelné, ale i žádoucí. Nerovnost byla cenou za civilizaci. S rozvojem průmyslové výroby však nastala změna. I když stále ještě bylo nutné, aby lidé vykonávali různé práce, nebylo už nutné, aby žili na různých společenských nebo ekonomických úrovních. Z hlediska nových skupin, které se měly chopit moci, nebyla proto lidská rovnost už ideál, o který by měly usilovat, ale nebezpečí, které je třeba odvrátit. V primitivnějších dobách, kdy spravedlivá a mírumilovná společnost nebyla uskutečnitelná, se v ni docela snadno dalo uvěřit. Představa pozemského ráje, v němž by lidé žili pospolu jako bratři, bez zákonů a bez tvrdé práce, pronásledovala lidskou mysl po tisíce let. A tato vidina měla jistý vliv dokonce i na skupiny, které měly ve skutečnosti prospěch z každé historické změny. Dědicové francouzské, anglické a americké revoluce částečně uvěřili svým vlastním frázím o právech člověka, o svobodě projevu, o rovnosti před zákonem a podobně, a dokonce připustili, aby to do jisté míry ovlivnilo jejich chování. Ale ve čtvrtém desetiletí dvacátého století byly už všechny hlavní proudy politického myšlení autoritářské. Pozemský ráj byl zdiskreditován přesně ve chvíli, když se stal uskutečnitelným. Každá nová politická teorie, ať už se nazývala jakkoli, vedla nazpět k hiearchii a diferenciaci společnosti. A při všeobecném utužení poměrů, k němuž došlo někdy okolo roku 1930, se praktiky, od nichž se dávno, v některých případech už před staletími upustilo – věznění bez soudu, používání válečných zajatců jako otroků, veřejné popravy, mučení za účelem vynuceného přiznání, držení rukojmí a deportace celých národů – staly nejenom běžnými, ale byly tolerovány a dokonce obhajovány lidmi, kteří je považovali za osvícené a pokrokové.
 Teprve po desetiletích válek mezi národy, občanských válek, revolucí a kontrarevolucí ve všech částech světa, se Angsoc a s ním soupeřící učení vynořily jako plně rozpracované politické teorie. Ale už předtím byla předznamenána různými systémy všeobecně označovanými jako totalitní, které se objevily v první polovině století, a už dávno bylo zřejmé, jaké budou hlavní rysy světa, který vzejde z vládnoucího zmatku. Právě tak bylo zřejmé, jaký druh lidí bude tento svět ovládat. Novou aristokracii tvořili z větší části byrokraté, vědci, technici, odborářští organizátoři, reklamní experti, sociologové, učitelé, žurnalisté a profesionální politikové. Tyto lidi, kteří pocházeli ze střední třídy zaměstnanců a z vyšších vrstev dělnické třídy, zformoval a sešikoval sterilní svět monopolního průmyslu a centralizované vlády. V porovnání se svými předchůdci v minulých dobách byli méně lakotní, méně bažili po přepychu, zato víc po čiré moci a především si byli více vědomi toho, co dělají, a více usilovali o rozdrcení opozice. Tento poslední rozdíl byl zásadní. V porovnání s dnešní tyranií byly všechny tyranie minulosti polovičaté a neefektivní. Vládnoucí skupiny byly vždy do jisté míry infikovány liberálními idejemi a spokojily se s tím, že dělaly věci napůl, braly v úvahu jen činy a nezajímaly se o to, co si jejich poddaní myslí. I katolická církev ve středověku byla podle moderních měřítek tolerantní. Důvodem byla spíš skutečnost, že v minulosti neměla žádná vláda takovou moc, aby držela občany pod dohledem. Avšak vynález tisku usnadnil manipulaci veřejného mínění a film a rozhlas dovedly tento proces ještě dále. S rozvojem televize a technickým pokrokem, který umožnil příjem i vysílání týmž přístrojem, skončil soukromý život. Každý občan, anebo aspoň člověk dost důležitý, aby se vyplatilo ho sledovat, mohl být po čtyřiadvacet hodin denně držen pod dohledem policie a v doslechu oficiální propagandy, protože všechny ostatní komunikační kanály byly uzavřeny. Poprvé existovala možnost nejen si vynutit úplnou poslušnost vůči Státu, ale úplnou jednotu názorů všech poddaných.
 Po revolučním období padesátých a šedesátých let se společnost jako vždy přeskupila na Ty nahoře, Ty uprostřed a Ty dole. Jenže nová skupina Těch nahoře, na rozdíl od svých předchůdců, nejednala instinktivně, nýbrž přesně věděla, co je zapotřebí, aby si zachovala své postavení. Už dávno si uvědomili, že jedinou bezpečnou základnou oligarchie je kolektivismus. Bohatství a privilegia se obhajují nejsnáze, když jsou společným vlastnictvím. Takzvané „zrušení soukromého vlastnictví“, k němuž došlo v první polovině století znamenalo, že ve skutečnosti se vlastnictví soustředilo v rukou daleko menšího počtu lidí než předtím; avšak s tím rozdílem, že noví vlastníci byli skupinou a ne masou jednotlivců. Každý člen Strany jako jednotlivec vlastní jen drobné osobní příslušenství. Strana jako kolektiv vlastní v Oceánii všechno, protože má kontrolu nad vším a disponuje všemi produkty, jak uzná za vhodné. V letech po revoluci mohla tuto vedoucí úlohu přejmout téměř bez překážky, protože celý proces se vydával za akt kolektivizace. Odedávna se předpokládalo, že když se vyvlastní třída kapitalistů, bude nutně následovat socialismus; a kapitalisté vyvlastněni byli, o tom není sporu. Továrny, doly, půda, domy, doprava – všechno jim bylo odňato; a jelikož tyto věci už nebyly soukromým vlastnictvím, vyplývalo z toho, že musí být vlastnictvím veřejným. Angsoc, který vyrostl z dřívějšího socialistického hnutí a zdědil jeho frazeologii, splnil vskutku hlavní bod socialistického programu; s výsledkem, který se předvídal a zamýšlel už předem, že totiž hospodářská nerovnost je a bude trvalá.
 Ale problémy zachování hiearchické společnosti na věčné časy sahají ještě hlouběji. Existují jen čtyři způsoby, jak vládnoucí skupina může ztratit moc. Buď je přemožena zvenčí, nebo vládne tak neefektivně, že se masy pozdvihnou k revoltě, anebo dovolí, aby vznikla silná a nespokojená Střední skupina, anebo ztratí svou sebedůvěru a vůli vládnout. Tyto příčiny nepůsobí jednotlivě; zpravidla jsou do jisté míry přítomny všechny čtyři. Vládnoucí třída, která se dokáže uchránit všech čtyř, zůstane u moci natrvalo. Rozhodujícím, konečným faktorem je myšlenkový postoj vládnoucí třídy samé.
 V druhé polovině tohoto století první nebezpečí už ve skutečnosti pominulo. Každá ze tří mocností, na které se teď svět dělí, je fakticky neporazitelná a mohla by se stát porazitelnou jedině v důsledku pomalých demokratických změn, kterým však vláda s tak rozsáhlou mocí může snadno zabránit. Druhé nebezpečí je také jen teoretické. Masy se nikdy nevzbouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří jen proto, že jsou utlačované. A pokud nemohou srovnávat, nikdy si dokonce ani neuvědomí, že jsou utlačované. Opakující se hospodářské krize minulých dob byly naprosto zbytečné a nyní už vlády nedopustí, aby k nim došlo, ale mohou nastat a propukají jiné, právě tak rozsáhlé otřesy, bez následných politických efektů, protože neexistuje způsob, jímž by se nespokojenost dala vyjádřit. Pokud jde o problém nadvýrobvy, který existuje ve společnosti od dob rozvoje průmyslové výroby, řeší se pomocí nepřetržitého válčení (viz Kapitola III), což je také užitečné pro pozvednutí veřejné morálky na potřebnou úroveň. Proto je z hlediska našich nynějších vládců jediným opravdovým nebezpečím odštěpení nějaké nové skupiny schopných, nevyužitých lidí bažících po moci a vzrůst liberalismu a skepticismu v jejich vlastních řadách. Problém je tedy takříkajíc výchovný; je to otázka neustálého formování jak vládnoucí skupiny, tak širší skupiny exekutivy, která je v hiearchickém žebříčku na druhém místě. Vědomí mas stačí ovlivňovat pouze negativně.
 Z toho všeho by se dala odvodit (kdyby ovšem už nebyla známá) všeobecná struktura společnosti v Oceánii. Na vrcholu pyramidy stojí Velký bratr. Velký bratr je neomylný a všemocný. Má se za to, že každý vědecký objev, veškeré znalosti, veškerá moudrost, veškeré ctnosti pramení z jeho vedení a inspirace. Nikdo nikdy Velkého bratra neviděl. Je tváří na transparentech, hlasem z obrazovky. Můžeme si být jisti, že nikdy nezemře, a vládne už značná nejistota o tom, kdy se narodil. Velký bratr je podoba, v níž se Strana ukazuje světu. Jeho funkcí je působit jako úběžník lásky, strachu a úcty – citů, které je snazší chovat k jednotlivci než k organizaci. Za Velkým bratrem následuje Vnitřní strana; počet jejích členů je omezen na šest miliónů neboli o něco méně než dvě procenta obyvatelstva Oceánie. Pod Vnitřní stranou je Vnější strana, kterou, jestliže se Vnitřní strana označuje za mozek Strany, lze právem přirovnat k rukám. Následují němé masy obvykle označované jako „proléti“. Tvoří asi 85 procent obyvatelstva. Podle naší dřívější klasifikace jsou proléti Ti dole; otrocké obyvatelstvo rovníkových zemí, které neustále přechází od jednoho přemožitele k druhému, není ani stálou, ani nutnou součástí struktury.
 V zásadě není příslušnost k těmto třem skupinám dědičná. Dítě rodičů Vnitřní strany se teoreticky nerodí pro Vnitřní stranu. Do jedné ze dvou větví Strany může být přijato na základě zkoušky, kterou skládá ve věku šestnácti let. Neexistuje ani rasová diskriminace, ani jiná nadvláda jedné rasy nad druhou. Židy, černochy, Jihoameričany čistě indiánského původu lze najít v nejvyšších vrstvách Strany a správcové určité oblasti se vždy vybírají z místního obyvatelstva. Obyvatelstvo žádné části Oceánie nemá pocit, že by bylo obyvatelstvem koloniálním, řízeným ze vzdálené metropole. Oceánie nemá hlavní město a její titulární hlavou je osoba, o níž nikdo neví, kde se nachází. Kromě toho, že angličtina je hlavní lingua franca a newspeak oficiální jazyk, není Oceánie jinak centralizována. Její vládcové nejsou spojeni pokrevními svazky, ale příslušností ke společné doktríně. Je pravda, že naše společnost je stratifikovaná, a to velmi přísně stratifikovaná na základě zásad, jež na první pohled připomínají princip dědičnosti. Pohyb z jedné skupiny do druhé je mnohem výjimečnější, než tomu bylo za kapitalismu anebo dokonce v předindustriální éře. Mezi oběma větvemi Strany existuje určitá vzájemná výměna, ale jen do té míry, aby se zajistilo, že slaboši budou z Vnitřní strany vyloučeni a že ambiciózní členové Vnější strany budou zneškodněni tím, že se jim umožní povýšit. Prolétům se v praxi nedovoluje vstoupit do Strany. Nejnadanější z nich, kteří by se snad mohli stát zdrojem nespokojenosti, si Ideopolicie vytipuje a eliminuje. Ale tento stav věcí není nezbytně trvalý, ani zásadní. Strana není třída ve starém smyslu slova. Neusiluje o přenesení moci na vlastní děti jako takové, a kdyby nebylo jiné cesty jak udržet nejschopnější lidi na špičce, byla by naprosto ochotná rekrutovat celou novou generaci z řad proletariátu. Skutečnost, že Strana není dědičnou institucí, měla velký podíl na neutralizaci opozice v kritických letech. Socialisté staršího typu, vycvičení, aby bojovali proti čemusi, čemu se říkalo „třídní výsady“, se domnívali, že co není dědičné, nemůže být trvalé. Nechápali, že kontinuita oligarchie nemusí být fyzická, ani se nepozastavovali nad tím, že dědičná aristokracie měla vždy krátké trvání, zatímco adoptivní organizace jako třeba katolická církev trvají celá staletí nebo dokonce tisíciletí. Podstatou oligarchické vlády není dědičnost z otce na syna, ale stálost určitého světonázoru a způsobu života, které přecházejí z mrtvých na živé. Vládnoucí skupina je tak dlouho vládnoucí skupinou, pokud může jmenovat své nástupce. Straně nejde o zachování vlastní krve, ale o zachování sebe samé. Není důležité, kdo je držitelem moci, za předpokladu, že hiearchická struktura zůstane provždy nezměněna.
 Všechny víry, zvyky, záliby, city, intelektuální postoje příznačné pro současnost slouží de facto tomu, aby udržovaly mystiku Strany a zabránily vyjevení pravé povahy dnešní společnosti. Fyzická vzpoura anebo jakýkoli pohyb ke vzpouře směřující nejsou v současné době možné. Od proletářů se není čeho bát. Ponecháni sami sobě budou přetrvávat z generace na generaci a z jednoho století do dalšího, budou pracovat, množit se a umírat nejen bez jakéhokoli pokusu o vzpouru, ale neschopni pochopit, že svět by mohl být jiný, než je. Nebezpeční by mohli být jedině tehdy, kdyby si rozvoj průmyslové výroby vynutil, aby dostali vyšší vzdělání; ale protože vojenské a obchodní soutěžení už není důležité, úroveň lidového vzdělání vlastně upadá. Považuje se za lhostejné, jaké názory masy zastávají nebo nezastávají. Může se jim poskytnout intelektuální svoboda, protože nemají intelekt. Na druhé straně se u člena Strany nemůže tolerovat sebemenší úchylka v názoru na sebebezvýznamnější věc.
 Člen Strany žije od narození do smrti pod dohledem Ideopolicie. Ani když je sám, nemůže si být jist, že je sám. Ať je kdekoli, ať spí či bdí, pracuje či odpočívá, ať je v posteli či ve vaně, může být sledován bez varování, aniž ví, že je sledován. Nic z toho, co dělá, není bezvýznamné. Přátelé, odpočinek, chování k ženě a k dětem, výraz tváře, když je o samotě, slova, jež si mumlá ve spaní, dokonce i charakteristické pohyby těla, to vše se zkoumá s žárlivou pečlivostí. Nejen každý skutečný přestupek, ale každá výstřednost, jakkoli nepatrná, každá změna zvyklostí, každé podrážděné chování, které by mohlo být příznakem nějakého vnitřního zápasu, všechno bude určitě odhaleno. Nemá svobodu volby v žádném směru. Na druhé straně nejsou jeho činy regulovány žádným zákonem anebo jasně formulovaným kodexem chování. V Oceánii nejsou žádné zákony. Myšlenky a činy, jejichž odhalení znamená jistou smrt, nejsou formálně zakázány, a nekonečné čistky, zatýkání, mučení, věznění a vaporizování se neukládají jako trest za zločiny, které byly skutečně spáchány, nýbrž slouží jen k vymazání osob, jež by možná mohly spáchat nějaký zločin někdy v budoucnu. Od člena Strany se vyžaduje, aby měl nejen správné názory, ale i správné instinkty. Mnohé názory a postoje, které se od něho vyžadují, nebyly nikdy výslovně stanoveny, a stanovit se ani nedají, aniž by se na světlo vynesly rozpory, které jsou Angsocu vlastní. Člověk od přírody ortodoxní, v newspeaku pravověrný, bude bez rozmýšlení a za všech okolností vědět, jaký je správný názor nebo vhodná emoce. Důmyslný duševní výcvik, jímž v dětství prošel a který se opírá o newspeaková slova crimestop, blackwhite a doublethink ho činí neochotným a neschopným uvažovat o čemkoli příliš do hloubky.
 Od člena Strany se očekává, že nebude mít žádné soukromé emoce a že si od nadšení prostě neoddechne. Předpokládá se, že bude žít v ustavičné zuřivé nenávisti k cizím nepřátelům a domácím zrádcům, že bude jásat nad každým vítězstvím a bude se pokořovat před mocí a moudrostí Strany. Nespokojenost, kterou takový pustý a neplodný život vyvolává, se promyšleně odvede stranou a rozptýlí pomocí zařízení, jako jsou Dvě minuty nenávisti, a úvahy, které by snad mohly navodit skeptické anebo odbojné nálady, jsou už předem likvidovány vnitřní kázní, kterou si v dětství osvojil. První a nejjednodušší stupeň této kázně, kterému je možné naučit i malé děti, se v newspeaku nazývá crimestop, znamená schopnost zarazit se skoro instinktivně už na prahu každé nebezpečné myšlenky. To zahrnuje dovednost nechápat analogie, nevšimnout si logické chyby, nerozumět nejjednodušším argumentům, jsou-li nepřátelské Angsocu, cítit se znuděn anebo odpuzován jakýmkoli myšlenkovým pochodem, který by mohl směřovat ke kacířství. Crimestop, stručně řečeno, znamená ochrannou hloupost. Ale hloupost nestačí. Naopak, pravověrnost v plném smyslu vyžaduje ovládat vlastní duševní pochody tak dokonale, jako hadí muž ovládá své tělo. Oceánská společnost spočívá v konečném úhrnu na víře, že Velký bratr je všemohoucí a Strana neomylná. Protože však Velký bratr ve skutečnosti všemohoucí není a Strana také není neomylná, je zapotřebí neúnavně a neustále přizpůsobovat fakta. Klíčovým slovem je tu blackwhite (black – černý, white – bílý). Tak jako mnohá newspeaková slova, i toto má dva vzájemně protichůdné významy. Když jde o protivníka, znamená návyk bez ostychu tvrdit, že černé je bílé, i když to odporuje prostým faktům. Když jde o člena Strany, znamená loajální ochotu říkat, že černé je bílé, kdykoli to vyžaduje stranická disciplína. Ale znamená také schopnost věřit, že černé je bílé, a co víc, vědět, že černé je bílé a zapomenout, že jsi sám někdy věřil, že je to naopak. To předpokládá neustálé pozměňování minulosti, jež umožňuje systém myšlení, který zahrnuje všechno ostatní a je v newspeaku znám jako doublethink, podvojné myšlení.
 Pozměňování minulosti je nutné ze dvou důvodů, z nichž jeden je vedlejší a takříkajíc preventivní. Vedlejším důvodem je, že člen Strany, stejně jako proletář, snáší současné poměry zčásti proto, že nemá žádné měřítko pro srovnání. Musí být odříznut od cizích zemí, protože je nezbytné, aby věřil, že je na tom lépe než jeho předkové a že průměrná úroveň hmotného blahobytu neustále stoupá. Ale pro přizpůsobování minulosti je daleko důležitější potřeba zabezpečit neomylnost Strany. Nejde jen o to, že projevy, statistiky a záznamy všeho druhu se musí neustále uvádět do souladu se současností, aby se ukázalo, že předpovědi Strany byly ve všech případech správné. Jde také o to, že se nikdy nemůže připustit, že došlo ke změně v doktríně anebo v politickém zaměření. Změnit své mínění anebo dokonce konání totiž znamená přiznat slabost. Jestliže například Eurasie nebo Eastasie (může to být kterákoli z nich) je dnes nepřítel, musela být nepřítel vždycky. Pokud fakta tvrdí něco jiného, je třeba je změnit. Tak se historie neustále přepisuje. Toto denodenní falšování minulosti, které provádí Ministerstvo pravdy, je pro stabilitu režimu právě tak nezbytné jako represe a špiclování, které provádí Ministerstvo lásky.
 Plasticita minulosti je ústřední zásadou Angsocu. Dovozuje se, že minulé události nemají objektivní existenci, ale přežívají jen ve psaných záznamech a v lidské paměti. Minulost je to, na čem se shodnou záznamy a paměť. A z toho, že Strana má plně pod kontrolou nejen všechny záznamy, ale i vědomí svých členů, vyplývá, že minulost je taková, jakou se Straně uráčí ji udělat. Z toho také plyne, že i když je minulost změnitelná, nebyla nikdy změněna v žádném konkrétním případě. Pokud totiž byla přetvořena do jakékoli momentálně potřebné podoby, je tato nová verze minulost a žádná jiná minulost nikdy neexistovala. To platí i tehdy, když, jak se často stává, se jedna a táž událost musí k nepoznání změnit několikrát v průběhu jednoho roku. Stana má vždy absolutní pravdu a je jasné, že co je absolutní, nemohlo být nikdy jiné, než jaké je to teď. Z toho je patrné, že vláda nad minulostí závisí především na trénování paměti. Zajistit, aby se všechny psané záznamy shodovaly s tím, co je momentálně pravověrné, je pouze mechanický akt. Je však nutné si také pamatovat, že události se odehrály žádoucím způsobem. A je-li nutné změnit vlastní paměť anebo zfalšovat písemné záznamy, pak je třeba zapomenout, že to člověk udělal. Tomu, jak to dokázat, se lze naučit jako každé jiné mentální technice.
 Většina členů Strany se tomu také opravdu učí, zvláště ti, kteří jsou inteligentní a současně pravověrní. V oldspeaku se tomu říká „ovládání reality“. V newspeaku se to nazývá doublethink, ačkoli doublethink obsahuje ještě mnoho jiných významů.
 Doublethink znamená schopnost podržet v mysli dvě protikladná přesvědčení a současně obě akceptovat. Stranický intelektuál ví, jakým směrem musí změnit svou paměť; proto také ví, že zachází se skutečností hanebně; ale použití doublethinku mu současně poskytne útěchu, že skutečnost nebyla znásilněna. Musí to být vědomý proces, jinak by nebyl uskutečněn s dostatečnou přesností, ale musí být zároveň nevědomý, neboť jinak by s sebou přinášel pocit nepravosti a tím i pocit viny. Doublethink leží v samém jádru Angsocu, protože základní linií Strany je záměrně používat lži, a přitom zachovávat pevný cíl, který se opírá o naprostou čestnost. Je nezbytně nutné říkat úmyslně lži a přitom jim doopravdy věřit, zapomenout každý fakt, který se stal nepohodlným, a bude-li to nezbytné, vytáhnout ho ze zapomnění na tak dlouho, jak bude třeba, popírat existenci objektivní reality a přitom brát v úvahu realitu, kterou člověk popírá. I při používání slova doublethink je nutné podvojné myšlení aplikovat. Už tím, že člověk slovo použije, připouští totiž, že falšuje skutečnost; když však použije doublethink po druhé, vymaže toto vědomí z paměti: a tak dál až do nekonečna. Lež je vždy o krok před pravdou. Koneckonců právě pomocí podvojného myšlení mohla Strana – a podle všeho bude moci po tisíce let – brzdit běh dějin.
 Všechny minulé oligarchie přišly o moc proto, že buď zkostnatěly nebo změkly. Buďto zhlouply a staly se arogantními, nedovedly se přizpůsobit změněným podmínkám a byly svrženy; nebo se staly liberálními a zbabělými, dělaly ústupky tam, kde by měly použít násilí, a byly svrženy. Dalo by se říci, že příčinou jejich pádu bylo jednak vědomí, jednak nevědomí. Straně se podařilo vytvořit takový systém myšlení, v němž obojí může existovat současně. Na žádném jiném intelektuálním základě by nemohlo být panství Strany trvalé. Jestliže má někdo vládnout natrvalo, musí umět zvrátit smysl skutečnosti. Tajemství vládnutí spočívá totiž v tom, jak spojit víru ve vlastní neomylnost se schopností učit se z minulých chyb.
 Není ani třeba dodávat, že nejdovedněji praktikují doublethink ti, kdo ho vynalezli a vědí, že je to rozsáhlý systém myšlenkového podvodu. Ti v naší společnosti, kteří nejlépe vědí, co se děje, mají zároveň nejdál k tomu, aby viděli svět takový, jaký je. Všeobecně vzato: čím víc kdo chápe, tím víc podléhá klamu, čím inteligentnější je, tím méně má zdravého rozumu. Jasně to dokresluje fakt, že intenzita válečné hysterie vzrůstá v souladu s postupem na společenském žebříčku. Nejracionálnější postoj k válce mají porobené národy z území, jež jsou předmětem sporu. Pro tyto lidi je válka prostě nepřetržitá pohroma, která se valí sem a tam přes jejich těla jako vlny přílivu. Je jim naprosto lhostejné, která strana vítězí. Jsou si vědomi toho, že jakákoli změna vrchnosti prostě znamená, že budou pracovat stejně jako předtím, pro nové pány, kteří s nimi budou zacházet jako ti staří. Ti z dělníků, kteří jsou na tom o něco lépe a jimž říkáme proléti, si válku uvědomují jen občas. Když je třeba, je možné dohnat je k šílenému strachu a nenávisti, ale ponecháni sami sobě dokáží nadlouho zapomenout, že je válka. Pravé válečné nadšení lze najít v řadách Strany a především v řadách Vnitřní strany. V dobytí světa věří nejpevněji ti, kteří vědí, že je nemožné. Toto zvláštní spojení protikladů – znalosti s nevědomostí, cynismu s fanatismem – je jedním z hlavních charakteristických rysů oceánské společnosti. Oficiální ideologie si bohatě protiřečí, i když k tomu není praktický důvod. Tak Strana například ve jménu socialismu odmítá a popírá zásady, za které původně socialistické hnutí bojovalo. Hlásá opovržení vůči dělnické třídě, jaké nemělo v minulých staletích obdoby, a přitom odívá své členy do stejnokroje, jaký kdysi nosili manuálně pracující a který byl z toho důvodu zaveden. Systematicky podrývá soudržnost rodiny, a přitom nazývá svého vůdce jménem, které přímo navozuje cit rodinné oddanosti. Dokonce i názvy čtyř Ministerstev, která nám vládnou, předvádějí, s jakou drzostí se úmyslně překrucují fakta. Ministerstvo míru se zabývá válkou, Ministerstvo pravdy lží, Ministerstvo lásky mučením a Ministerstvo hojnosti šířením hladu. Tyto protimluvy nejsou náhodné ani nevyplývají z prostého pokrytectví: jsou záměrným cvičením doublethinku. Protože jedině smiřováním protikladů se dá moc udržovat donekonečna. Jiným způsobem se starodávný cyklus nedá zlomit. Jestliže má být navždy znemožněna rovnost mezi lidmi – jestliže Ti nahoře, jak jsme je nazvali, si mají natrvalo udržet své postavení – potom musí být řízené šílenství převažujícím stavem mysli.
 Ale existuje otázka, kterou jsme až do této chvíle téměř pominuli: Proč by měla být lidská rovnost znemožněna? Za předpokladu, že jsme mechanismus tohoto procesu správně popsali, jaký je motiv toho obrovského, přesně naplánovaného úsilí zmrazit dějiny v určitém okamžiku?
 Tady se dostáváme k ústřednímu tajemství. Jak jsme viděli, mystika Strany a především Vnitřní strany závisí na doublethinku. Ale ještě hlouběji spočívá původní motiv, nepochybný instinkt, který vedl k uchopení moci a potom vytvořil doublethink. Ideopolicii, nepřetržitelné válčení a všechno ostatní příslušenství. Tento motiv ve skutečnosti spočívá… NO V ČEM ASI ;-)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Fantasy vtipy

Hřimdibádův cestovní almanach  fantasto-taškařic Pro veselé družiny, výpravy a expedice
Baví se dva trpaslíci.
První: "Tož asi začínám vidět dvojtě."
Druhý vytáhne z kapsy jeden zlaťák a povídá: "Hen tu máš ty dva zlaté, co jsi mi půjčil minulé téden."

Přijde trpaslík do hospody a uvidí jiného, jak do sebe kopne panáka a za chvíli mohutně zařve ÁÁÁÁÁÁÁÁÁRRGGH. 
"Dám si to samé, co pije hen ten ogar," kývne na hostinského.
 Ten před něj postaví panáka a nalije mu na čtyři prsty temně rudé tekutiny. Trpaslík do sebe pití bez mrknutí oka kopne a mlaskne.
 "Tož nic moc teda. Kolik koštuje?"
"10 zlatých."
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁRRGGH!!!!"

Čerstvě oženěný trpaslík se ptá zkušenějšího trpaslíka:
"Jak dlóho trvá, keď doma přinutíš žensků mlčeť?"
Trpaslík na to:
"Tož to ja bohužel nevím, jsu ženaté sotva dvě stě let."


V trpasličí domácnosti povídá trpaslice trpaslíkovi: "Já bych chtěla k výročí mithrilové hrnce..."
Trpaslík…

Návrat králů - divadelní hra

NÁVRAT KRÁLŮ Divadelní hra určená pro Šermířský historický spolek Viator


Bitevní pole, kde došlo nedávno ke střetů vojsk Jihu a Severu. Rytíř Jihu - Záviš z Flaškejna kráčí sem a tam . Obchází mrtvé, hledá svého krále na bojišti. Přichází Rytíř Slávek z Pakonic.

Záviš z Flaškejna: Všude jen přízraky a temné stíny vidím, nikde však – dobří lidé ze Severu, neviděli jste zde zraněného Václava, mého krále? … Nevíte, nebo jen mlčíte? Zdá se vám naše válka nespravedlivá? V čestné bitvě jsme se zde utkali s vašim králem Karlem! Ač nerozhodná bitva byla, mír vám přinesla. Tak povězte, neviděli jste zde našeho krále? Rozčílen Najdu ho sám! Slávek z Pakonic:Hrozivým hlasem. Stůj! Co pohledáváš tady, sám mezi padlými? Mluv, sic pohltí tě peklo Jižane! Tak mluv! Záviš z Flaškejna:                 Je po bitvě, nemá cenu se zde bít. Raději mi pomoz, nebo se kliď z cesty pane- Slávek z Pakonic: Slávek z Pakonic, jméno mé. Rytíř krále Karla ze Severu. A tys nepřítel mého krále, stejně tak jako jsi i můj. …